Dalibor Osmančík není sám voják v poli u Bernartic

"Sháním kombajn E-514, vlek za traktor, traktor Zetor 7245 nebo 7745.", i takhle může vypadat život malého farmáře hospodařícího v jesenickém pohraničí. A on takhle i v reále vypadá, leč této realitě ledasco předcházelo.

Dalibor Osmančík, hlava Rodinné farmy Bernartice, je hluboce srostlý s tímto krajem a ač to tak mnoho let nevypadalo, druhá půlka jeho dosavadního života byla určitou přípravou na to, čím sebe a vlastně celou svoji rodinu aktuálně živí.

Dětství prožil na venkově, v Uhelné a v Bernarticích, za studii už vyrazil do "světa". Na střední škole v Krnově se z něj stal mechanizátor zemědělských strojů, později se na vysoké škole v Praze zkoušel stát strojírenským inženýrem. Po dvou letech to zabalil, hlavní město už bylo na kluka z vesnice příliš ;-)

Co příliš nebylo - měla být základní vojenská služba, na kterou se těšil, jenže moderní český stát zprofesionalizoval armádu a povinnou vojnu zrušil, což Dalibora připravilo o část plánu. Ale jenom na chvíli. Maskáče si nakonec dopřál, rovnou na 6 let, když jako profesionální voják sloužil u 73. tankového praporu v Přáslavicích jako řidič nákladního auta. Možná vás zaujme, že během služby státu se Dalibor dokázal vrátit k vysokoškolským studiím, na ostravské 'báni' (VŠB) ze sebe udělal bakaláře v oboru technická diagnostika. To se pro něj nakonec stalo i definitivní propustkou do civilu. Opustil Armádu ČR a zamířil do soukromého sektoru, kde působil jako diagnostik ložisek průmyslových strojů. Ta práce ho náramně bavila, dokonce doklepl i zbylé dva roky na výšce, jenže jeho svět se začínal stáčet jinam.

Ještě v době, kdy kroutil roky u vojáků, požádal své rodiče, aby vypověděli nájemní smlouvu, podle níž pronajímali 32 hektarů zemědělské půdy zdejším zemědělcům. Dalibor dal rodičům slovo, že on se po uplynutí desetileté výpovědní lhůty začne o pole starat. Pro později narozené kratičký vhled do dějin česko-slovenského zemědělství. Daliborovi prarodiče vlastnili půdu u Bernartic, než jim ji komunisté v rámci kolektivizace zemědělství sebrali. Po Sametové revoluci v roce '89 se coby restituenti o ukradené hektary přihlásili jeho rodiče, půdu získali a vcelku logicky ji pronajali tamnímu zemědělskému družstvu, kde byli zaměstnáni. To ale do doby, než si Dalibor obrazně řečeno plivnul do dlaní a rozhodl se stát malým zemědělcem.

Mohl by napsat knihu o tom, proč nepodnikat v zemědělství, od svého okolí si vyslechl desítky a stovky zaručených důvodů, proč je tahle jeho úvaha blbost. Ti kritici si ale jaksi nevšimli jedné dost podstatné věci, Dalibor se minimálně mentálně na tuto situaci připravoval nejméně 10 let. Ale hlavně - on do toho nešel kvůli penězům, ale z přesvědčení, že dělá správně, když se chce starat o půdu, kterou jeho rodina vlastní. Netvrdí, že v něm nebyla malá dušička, když se 6 měsíců před koncem výpovědní lhůty vrátil s celou rodinou do Bernartic a začal se připravovat na novou roli - podnikatele sedláka.

V dosavadním snažení se samozřejmě nevyvaroval chybám, ale vždy podniká maximálně udržitelně, v souladu s přírodou i pestrými osevními postupy. V tuto chvíli se zaměřuje na rostlinnou produkci, po dvou sezónách se nepovažuje za hotového farmáře, ale užívá si to, jak do oboru proniká. Aby ne, když jednou z jeho libůstek je právě navazování kontaktů s jinými menšími podnikateli v zemědělství. Dalibor nemá problém sednout do auta a zajet si za nejuznávanějšími farmáři kdekoli po Česku, protože i díky jejich zkušenostem může snižovat pracnost, zvyšovat výnosnost a přidávat další zajímavé plodiny. Minulý rok se na polích staral o pšenici, oves, pohanku, mák, ječmen, sóju, čirok, len, na hektaru o brambory a na půlce hektaru pěstoval zeleninu. Tu pak s manželkou Martinou a vlastně i se třemi dětmi prodávali například na Jesenických farmářských trzích, rozváželi v bedýnkách zákazníkům anebo s otevřenou náručí vítali zájemce o čerstvé vitamíny přímo na jejich bernartické farmě.

Možná se dala rodina Osmančíkova na tvrdou misi, jenže co na to chcete říkat, když sám Dalibor naše povídání uzavírá slovy: "Jsem jen dočasný správce 32 hektarů půdy a doufám, že se naučím správně hospodařit.". Snad vás jen můžeme poslat na Rodinnou farmu Bernartice, on je to totiž ten ideální udržitelný model, že místní producenti budou prodávat místním spotřebitelům.