Jít za snem Petru Hájkovou tolikrát bolelo, ale ona nikdy neuhnula

Na její mladý věk toho prožila tolik, co se mnohým z nás nepodaří za dvojnásobný čas a možná za to může i její brzký odchod z Jeseníku. Ten byl ovšem vynucen tím, že si šla přímočaře za svým snem - stát se baletkou.

Petra Hájková se narodila v Jeseníku a už od útlého dětství byla pilnou žačkou základní umělecké školy. Učila se u paní Macečkové na flétnu, u paní Beťákové zpěv, u paní Akritidu výtvarku a na Soukromé základní umělecké škole taneční u paní Šebíkové a paní Fritscherové balet - to byl moment číslo 1. Jako asi tak polovina děvčat z Jesenicka, si i Petra prošla mažoretkami i roztleskávačkami, v jejím případě u Lenky Bachové - to byl moment číslo 2.

Když se tyhle dva momenty potkaly, byla z toho přihláška na Janáčkovu konzervatoř v Ostravě, kam se dostala v deseti letech. Ano, slyšíte správně, v šesté třídě ji maminka sbalila a odvezla do severomoravské metropole na internát. Následovalo 8 let opravdu tvrdého studia baletu, které den co den začínalo budíčkem v 5.20. Kdybychom vám chtěli přiblížit, jak to asi probíhalo, tak si to představte jako osmileté gymnázium, kde místo matematiky, fyziky a chemie probíráte dějiny umění, dějiny tance, dějiny divadla, k tomu máte dva až tři docela tvrdé tréninky denně, hlídáte si stravu, to celé bez rodinného zázemí. Jo, to je další "bonus" - pátky a neděle máte vylepšeny o tři hodiny v autobuse Ostrava-Jeseník, Jeseník-Ostrava. Naštěstí pro Petru ona v hlavě živila svůj baletkovský sen, který během školy samozřejmě podporovala využíváním různých příležitostí - například v Moravském divadle tančila v Labutím jezeře.

Prozření však přišlo vcelku rychle po maturitě, když začala obcházet konkurzy do baletních souborů. Ukázalo se, že její výška (183 cm) je pro české pojetí baletu poněkud "neskladná", prostě se jí nepovedlo upíchnout. Kdo čekáte depresivní konec Petřina putování za snem, máte smůlu. Muselo jí hlavou proběhnout něco o cestě, která může být cílem, protože podala přihlášku na Akademii múzických umění v Praze - obor choreografie, kam se po tříkolových přijímačkách dostala mezi pouhé čtyři šťastlivce. Sbalila kufry, nastěhovala se na vysokoškolské koleje, což se po její osmileté anabázi na internátě v Ostravě ukázalo jako ne úplně šťastné a pustila se do studia. Od druháku bydlela v pronajatém bytě. K té době se váže ještě jedna důležitá epizoda, Petru v Praze srazilo auto, což kromě nemalých zdravotních problémů přineslo i určité prozření osobnostní, vysvětlíme později.

Se sebemotivováním ona nemá problém, do učení se zakousla, tři roky se intenzívně zabývala choreografií tance, kde jí jen tak mimochodem hudbu ke školním věcem skládal čtenářům positivJE známý Adam Pobořil. Ten na stejné škole vystudoval komponování hudby.

Petra už během studií (spolu)pracovala v několika pražských tanečních školách a na magisterském stupni si přibrala ještě pedagogiku. Taky díky škole se dostala na kratší výměnný pobyt do Japonska, kde i z těch deseti dnů dokázala pro sebe vytěžit maximum. Asii miluje.

Po dodělání vysoké školy byla cesta nalajnována asi směrem k lektorování v tanečních školách, jenže Petra zatoužila se svým přítelem vycestovat za zkušenostmi a zážitky do zahraničí. A dokonce se jim povedlo získat víza na Nový Zéland, jenže přišel covid a z cesty (prozatím) nebylo nic.

Jak jsme mluvili o Petřině přenastavení priorit po té nehodě, ona se v danou chvíli poněkud přejedla Prahy, a tak s přítelem (který je od Kolína) začali řešit přesun do jim přívětivějšího místa. Vyhrály to Polepy, odkud chtěli "číhat" na otevření hranic a obnovení letů směr protinožci, leč měsíce se tak neděje. I když to pro ně není uzavřená věc, magistra umění Petra Hájková se musela posunout. Dilema svobodného, ale náročného živení se na volné noze, versus úvazek, leč klid na práci v instituci, bylo vyřešeno odchodem z hlavního města, sotva před pár dny se jí povedlo sehnat práci - učí tanec v Základní umělecké škole Poděbrady.

Pandemie koronaviru ji možná připravila o Nový Zéland, na druhou stranu to pro ni bylo od šesté třídy vlastně úplně první přibrždění života. S potutelným úsměvem dodala, že lockdown jí přinesl i jeden nový koníček - s přítelem začali sbírat retro česko-slovenské hrnky, kterých se jim za tak krátkou dobu povedlo sehnat už 350.

Pro nás to nerozhodli hrníčky, pro nás je celý její příběh ultimátním potvrzením citátu Tomáše Bati "Co chceš, můžeš.", a i když to na konci není balerína na světové scéně, nikdo z nás nemůže říct, že její život není jízda. Ke všemu jízda sotva v její třetině ;-)

Ačkoli Jeseník opustila jako maminčina malá holčička, cítí k němu veliké pouto, moc ráda se sem vrací a ještě raději mu něco vrací. Vrací už pár let v podobě tanečního příměstského tábora, kde v předešlých letech vypomáhala, letos poprvé to bude naplno v její režii. Srdečně zve vaše děti. Vzkazuje, že ani náhodou to není tábor jen pro děti, které chodí do nějakých tanečních kroužků typu balet, mažoretky, je úplně pro každého, protože podle každého je program upraven. Ano, tančí se, ale taky sportuje, výletuje, kreativně tvoří... však se podívejte na přiložený plakát.