Marek Pavlík pro Siemens hlídá turbíny po celém světě a sedí přitom v Jeseníku

V redakci positivJE vždycky zpozorníme, když na Jesenicku zachytíme člověka pracujícího pro nadnárodní společnost. Baví nás pátrat po tom, jak se povedl návrat do rodného kraje souběžně s udržením prestižního postu. Je to totiž příklad následováníhodné cesty, jak sem dostat chytré mozky.

Marek Pavlík se narodil do Zlatých Hor, kde náplň jeho dětství definovala hlavně různá kamarádství stojící na zážitcích a opravdových vztazích, u nichž bylo vcelku jedno, jde-li o chození do školy, provozování orientačního běhu nebo obyčejné lítání po venku. Změnit se to mělo po přechodu na čtyřleté gymnázium do Jeseníku.

Jenže tam si ho získal už adaptační kurz v I. ročníku natolik, že následujících osm let se na nich podílel i organizačně. Mimochodem se u toho potkával s Filipem Wormem a Dominikem Liberdou, dnešními řediteli ZŠ v České Vsi a Jeseníku. Na škole se seznámil s jistou Michaelou Mičákovou, která se později stala jeho ženou a která mu před dvěma lety porodila dceru.

Jenže k vysvětlení toho, jak si Marek přenesl slibně rozjetou kariéru do Jeseníku, se musíme vrátit v čase.

Po gymplu odešel do Brna na Vysoké učení technické, kde vystudoval energetiku. Čtenáře z GymJes a eMka by mohlo zajímat, že přechod na strojařinu nebyl bezbolestný, ale třeba matika s fyzikou byly úplně v pohodě. Samozřejmě by ze sebe Marek při vzpomínání na studentská léta v Brně vysypal hodiny historek týkajících se všeho, jen ne školy, my se ale s dovolením podržíme tématu. Asi ne zásadní, byť zpětně viděno užitečné bylo, že Marek i během vysoké školy udržoval úzký vztah s rodným krajem. Jezdil domů za rodinou a kamarády, jezdil i brigádničit do rejvízské eventové agentury MEK-IN a pádil k cíli - stát se inženýrem v energetice.

Když v roce 2019 reagoval na inzerát nadnárodní korporace Siemens Energy, měl se v ní stát konstruktérem. Jenže na pohovoru asi udělal dojem, protože mu nakonec nabídli pozici mechanika. Ale ne ledajakého. Stal se klíčovým člověkem Siemensu při zprovozňování nových parních turbín doslova po celém světě. Víte, vyrobit turbínu je vrcholná strojařina, jenže rozjet tohle zařízení je technická lahůdka srovnatelná s výrobou strojku do náramkových hodinek.

Siemens k zákazníkovi spolu s turbínou vždy vysílá dva lidi - mechanika připravujícího fyzické roztočení turbíny a ajťáka zajišťujícího testování softwaru či bezpečnostního systému. Právě v roli mechanika, který má po všech těch studených zkouškách (měření, kontroly, testování…) na starost i zkoušky horké, kdy se testuje pouštění páry. Textem obtížné popsat tu opravdovou tíhu zodpovědnosti, kdy dva technici obstarávají bezchybné roztočení x desítek milionů korun stojící turbíny. Technicky vzato mají jeden pokus, aby nedošlo k nevratnému poškození. Tenhle stres je okořeněn o to, že takový proces trvá nejméně tři měsíce. Během nich jste stovky až tisíce kilometrů od domova, tedy žádné ježdění na víkendy domů, protože obvykle s kolegou pracujete šest dnů v týdnu. Přičtěte si k tomu někdy extrémní klimatické podmínky na škále zima-vedro, hrozící ponorku z měsíců s jedním spolupracovníkem a bez rodiny. To není pro každého.

Marek za čtyři roky pracovně navštívil mnoho zemí, turbíny uváděl do provozu ve Švédsku, Jižní Koreji, Německu, Polsku, Ománu, Estonsku, Velké Británii, Francii, Lucembursku… Ačkoli mu během covidu umožnili na služební cesty brát i manželku, od narození dítěte se dlouhá odloučení stala mentálně náročnějšími. Právě v ten okamžik do příběhu vstupuje Jeseník a chuť manželského páru vrátit se na rodnou hroudu.

Marek z nejtěžší štace v Ománu oznámil svému šéfovi, že na pozici odborníka na instalaci turbín chce skončit. Jenže ten byl s jeho prací natolik spokojený, že z něj nechtěně udělal průkopníka hybridního zaměstnávání v Siemensu. Nadřízený potřeboval tak moc Marka ve firmě udržet, že mu připravil pracovní pozici doslova na míru, když z něj udělal experta na vzdálený monitoring turbín. Spadla z něj povinnost trávit měsíce na jednom místě, ale zůstala mu odborně prestižní pozice u renomované firmy s možností dalšího rozvoje, k tomu si udržel i prostor pro oblíbené cestování, byť na kratší služební cesty.

V nové roli jede oficiálně tři měsíce a je nesmírně rád, jak to dopadlo. Těší se, až si to u nich doma všechno sedne a on se kromě cenného času s rodinou bude moci vrátit k oblíbenému sportování v přírodě.

My doufáme, že případů skloubení mezinárodní kariéry se životem na Jesenicku bude přibývat, aby se sem dostal větší závan světa. Ostatně je to i Markovo přání vyřčené směrem k Jesenicku: "Všem místním bych přál, aby mohli pracovat v zahraničí. Já si to vyzkoušel se Švédy, Araby, Korejci, Francouzi, Angličany, jsou to všechno nepřenositelné zkušenosti.".