Vlčická Zuzana Furmánková není jen fotografkou a zpěvačkou, je inspirativní ženou

I bez toho, že se Zuzana Furmánková v rozhovoru přiznala ke své nemoci, by šlo o velmi osobní zpověď fotografky, která ač sama docela zkoušená, pomáhá zvedat sebevědomí dalším ženám. Prostřednictvím uměleckých fotek jim ukazuje jejich krásu a boří jejich obavu z nefotogeničnosti.

Zuzana hezky vyjádřila vztah k samotnému focení, ale svou otevřeností nad něj dostala svou přirozenost mající potenciál povzbudit každého, kdo se trápí svým skutečným či jen domnělým hendikepem.

Odkud pocházíš?
Z České Vsi.

Kde teď žiješ?
Ve Vlčicích.

Co je na tomhle regionu nejlepší?
Jednoznačně příroda. Já ty naše Rychleby prostě miluji. Není to tady jednoduché, ale za to opravdové. Vychovávám zde 3 své děti a jednu krásnou duši z manželova předchozího vztahu a neměnila bych.

A co je tady nejlepší? No, třeba taková všední neděle – ráno stihnete les, odpoledne krizi identity a večer to celé zachrání Tančírna za rohem, kde vám naše krásná Renatka dá sklenku dobrého Merlotu a Regal Regal vás vezme na míle daleko, aniž byste museli kamkoli jet. To není málo :-)

Co je tvůj obor - umělecký směr?
Zřejmě to bude fotografie, je to pro mě spíš způsob, jak vnímat svět. A většinou si u toho zpívám :-D
(positivJE Zuzanu oslovilo jako fotografku, ale rozhovor ukázal, že je taky zpěvačkou, pozn. autora.)

Rozepiš se trochu více o tom svém focení.
Jako skoro každý v mém věku jsem vyrůstala v domácnosti, kde se fotky nedávaly na cloud, ale do krabice. Prohrabování bylo skoro až posvátné. Pamatujeme mnozí. Doteď mám pocit, že mě to naučilo se dívat jinak. Hlouběji možná. Možná déle než je společensky únosné.

Fotit jsem začala až s dětmi, před 15 lety. Neměla jsem školu ani žádné kurzy, vlastně ani žádný plán. Jen zápal, foťák a milion chyb a otázek, ze kterých jsem se ale naučila vlastně úplně všechno.

Dnes fotím děti nebo svatby, ale čím dál víc mě přitahuje fotit ženy. Paradoxně ke mně chodí ženy, které si myslí, že nejsou fotogenické, ale tak nějak ve skrytu duše by si fotky moc přály. A mě na tom celém ohromně naplňuje ta možnost nastavovat jim zrcadlo, které jim ukazuje, že krásná je každá. Možná je to jen obyčejná fotka, ale já vnitřně silně vnímám, že je to posouvá dál v tom mít se více rády. A pokud to jde takto přes fotografii, tak vím, že to dělám správně. To mě osobně vyživuje. No a do toho si zpívám :-D

Jakých úspěchů jsi se svým focením dosáhla?
Můj největší úspěch? Že to pořád dávám.

Ano, zkusila jsem si mít výstavu fotografií a ano zkusila jsem si stát na podiu v Tančírně, složit si své autorské písně, naučit se trošku hrát na klavír těsně před koncertem…

Měla jsem pár nabídek, které by možná člověk považoval za splněný sen. Ale pro mě osobně největší úspěch je to, že to vše zvládám i s nemocí Esenciální třes, který se mi po Covidu rapidně zhoršil. Fakt jsem s tím vším chtěla seknout a stáhnout se a už si tak prostě dožít v klídečku. Nicméně jsem si uvědomila, že když bych toho všeho nechala, už bych to nebyla já. Už by to nebyla ta Zuzana :-))) Tvořím dál - dýchám doslova mezi záběry, abych to udržela. Směju se tomu, že stabilizátor není jen v mém foťáku, ale tak nějak i v mém srdci. Třes je teď pro mě taková malá osobní výzva a já ji přijala. Nechci, aby mě definovala, ale ráda bych dala ven to, aby každý, kdo má podobný problém, nebo něco podobného prožívá, věděl: nezastaví Tě to pokud tomu sám/a nedovolíš! Howg. A zpívej si :-)

Co všechno obnáší být ve tvém oboru opravdově úspěšná?
Dovolím si to rozšířit na snahu uspět v jakémkoli oboru. Přežít vlastní pochybnosti.

Já osobně úspěch neberu podle počtu zakázek, nebo lajků u fotografií. Jak jsem zmínila v úvodu, pro mě je super, když vidím na zákaznici, že se se mnou uvolní, že si čas se mnou krásně užije a že mi večer píše, jak moc ji to vnitřně posunulo. To je úspěch!

A taky umět se smát, i když to občas vypadá, že na všechno člověk zůstává sám.

Kde pro svoji práci čerpáš inspiraci?
V každodennosti. Všude kam se podívám. Ve tváři mých dětí, v ženě, která mi řekne, že se necítí hezká, a pak se na fotce konečně "pozná". V rozhovorech…, prostě všude. Jsem typ, co inspiraci cíleně nehledá, ona přichází.

Jaké máš další umělecké ambice?
Jít víc do hloubky a pokračovat, nenechat se semlít a tvořit i tehdy, kdy by to bylo jednodušší vzdát. A víc si u toho zpívat :-)

Co máš pořád s tím zpěvem?
Zpěv je pro mě stejně zásadní způsob vyjádření jako fotografie. Tuhle část sebe nechávám plynout tak jak přijde. Občas vystupuji se svými písněmi a zpívám o Jesenicku.

Jaké podmínky mají kreativci tady v regionu?
Tak rozhodně je to výzva, co si budem... Tady nejsme rozmazlení možnostmi. Myslím, že tvoření v našem prostředí člověka naučí pokoře a trpělivosti. Hlavně, kdo opravdu chce, cestu si vždy najde.

Dovol mi osobnější otázku. Jak stíháš 4 děti, rodinu, domov, focení, své koníčky, zpívaní ;-) a teď i další práci vychovatelky na základní škole ve Skorošicích?
Moje odpověď bude strašný kýč, ale zvládám to díky úsměvu a zpěvu.

Smích, zpěv a děti, to je moje navigace a powerbanka. Kdybych se přestala usmívat nebo zpívat, dávno ležím někde v rohu s dekou přes hlavu.

Chceš něco lidem na Jesenicku vzkázat?
Nenechte si namluvit, že tady nic není. V Jeseníkách je totiž úplně všechno - hory, ticho, srdcaři, divočina... V Praze je to nuda :-D Tady vznikají legendy. Potichu a upřímně. A zase si zpívám :-)

Zuzana FURMÁNKOVÁ | fotografka a zpěvačka | e-mail: machova.zuzana@gmail.com

Kamil Kavka