Zlatohorský Marian Hefka učí Jesenicko kouřit vodní dýmky

Ne, o život mladému Marianu Hefkovi nikdy nešlo, i tak jeho příběh svými křivkami připomíná horskou dráhu. Společným jmenovatelem všech kapitol sympatického třicátníka je rozjíždění, zkoušení, posouvání. A i když na konci povídání s ním budete mít dojem, že startů bylo víc než cílů, nebudete mít pocit, že by si s tím Marian dělal těžkou hlavu. Pro něj je důležité, že se ze svých vzestupů a pádů učí a bere je jako důležité životní milníky a zkušenosti, které ho posouvají dál.

Narodil se ve Zlatých Horách, kde si odkroutil celou základní školu a dětství, jež lemovalo pomáhání podnikajícím rodičům. Hefkovi postupně rozjeli prodejnu elektro, domácí potřeby a penzion. Není těžké vytušit, že i z těchto zkušeností dnes Marian profituje. Však který sebevrah by v pandemii šel podnikat do gastra? Čtěte dále :-o

Protože mu učení šlo, zamířil na jesenické gymnázium. Navíc mu do života o něco víc vstoupil sport. K tehdy pěstovanému triatlonu (DIDI Team Zlaté Hory), se více opřel do běhání, které se na následné vysoké škole překlopilo až do běhání maratonů.

Na téma 'vysoká škola' si musíme nechat více místa, to je v Marianově podání solidní zápletka.

Coby kluk z podnikatelské rodiny šel na pražskou VŠE, kde do sebe rok a půl ládoval účetnictví, ale marná snaha. Druhý pokus, malinko naplnění očekávání (svého i rodičů), bylo studium na Vysoké škole obchodní, kde pro sebe urval alespoň bakaláře v oboru letový provoz. No, ale že by se dmul pýchou, že to dal, to ne. Dle jeho slov vysoká škola není pro každého, kdo ji zvládne, nýbrž pro ty, kdo mají hlad se v daném oboru opravdu vzdělávat. A přesto to zkusil ještě jednou. Vážně ho zajímala fyzioterapie, a tak investoval ¾ roku do přípravy na Karlovu Univerzitu a oni ho vzali. Jenže po třech měsících to přestal dávat fyzicky, protože v tu dobu už podnikal. Nešlo honit dva zajíce, když on o toho druhého - studijního, nejevil moc zájem.

Ony už se totiž naplno rozjely ty podnikatelské pudy a vůbec chuť zkoušet nové věci. Jak jinak by za sebou měl třeba prodávání mýdel ve tvaru ovoce, které byly jednu dobu fakt trhák. Klidně si na tom vydělal na rok pohodové života. Kdyby o pohodový stál.

Stál o život, v němž by mohl dělat na věcech vycházejících z jeho hodnot a přesvědčení, namísto honby za plněním úspěchů evropského střihu, k nimž tak nějak většina západního světa vzhlíží. Ve svých pětadvaceti letech si Marian uvědomoval vnitřní nepohodu, k jejímuž pojmenování mu výrazně pomohlo několikaměsíční pobyt v Indii. Jestli vám něco říká ajurvéda, pak jste doma. Významně si přeprogramoval vlastní nastavení a odmítl se zabývat věcmi, jejichž dělaní by jej nečinilo šťastným.

Vrátil se silnější. Odstěhoval se do Berlína, kde se živil jako barman, a kde se mohla naplno rozvinout myšlenka držící se ho už od jeho puberty. Snad tisíckrát si ji vizualizoval - podnik, ve kterém jsou odpočinek, relax a jeho vášeň - vodní dýmky, na prvním místě.

Když se přejeden města po osmi letech strávených v Praze vrátil do Zlatých Hor, nemohl už ani "jakýsi" lockdown zastavit jeho plán na dosažení osobního štěstí - otevření vlastní čajovny s vodními dýmkami.

Po pouhém půlroce provozu je Čajbar Pangea novou hvězdou mezi gastro podniky v Jeseníku. Marian v něm jednak servíruje prvotřídní dýmky fajnšmekrům, ale taky evangelizuje místní zvídavou veřejnost. Jde mu to skvěle, a to z jednoho prostého důvodu. V tom, co dělá, se totálně našel a je to z něj cítit - ta vášeň, ta pracovitost, to odhodlání.

Jestli vám tohle všechno zní zajímavě, přijďte se s entuziastickým Marianem Hefkou seznámit na positivJE FESTIVAL, ve večerní části programu se objeví na pódiu.